Alibi, které si pražští DYMYTRY konstruují v textu skladby „Protekční synek“ („ …hrát debilní škváru, aby dav mi rozuměl … psát pitomý texty pro lopaty vylitý, já jsem synek protekční a jednooký král“) je nejspíš paradoxně tou nejméně užitečnou službou, kterou si domácí kapela, debutující na poli dlouhohrajících nahrávek, mohla posloužit. Ano, hlasitě dopředu poukazovat na to, co mi (pravděpodobně) bude vytýkáno s tím, že to tak není, jen to někdo špatně chápe, mi skutečně připadá spíše jako tiché doznání, než jako vhodný způsob obhajoby. Tu by totiž měly obstarávat především všechny skladby alba samotného, obzvláště když je slyšitelné, že za nimi povětšinou stojí dobře odvedená práce a zvučnost, o které by si kdekdo v téhle republice mohl jen tiše nechat zdát.

Nač to totiž v souladu se zmíněnou konstrukcí nějak mlžit, když album „Neser!“ je prostě a jednoduše albem v zásadě povedeným, plným šikovně učesaného moderního metalového materiálu, který pokud něco, tak přibržďují jen ony někdy skutečně „pitomý texty“. Jinak na to jdou DYMYTRY vpravdě od lesa a jak svým stylovým rozpětím (samotnou kapelou označovaným za „psy-core“) - které kolísá od ostrých riffů, poctivě naplňujících coreovou filozofii, až po výraznou melodiku, neskrývající mainstreamové zacílení - tak také jeho důrazným autorským uchopením, se přesně trefují tam, kam si to pravděpodobně mnozí z domácí metalové obce žádají. Slyšet je to prakticky ve všech jedenácti skladbách alba, z nichž se většina může pochlubit řádně vznětlivou jiskrou. Hned z kraje je to řízný, až téměř thrash-metalový otvírák „Squadra Razora“ (zdaleka nikoliv naposledy si zároveň mimoděk vybavíte i tvorbu současných ARAKAIN, což zejména svědčí o tom, že jablko skutečně nepadá daleko od stromu) s mimořádně hypnotizujícím rozjezdem. Po něm „Dejte mi pít“, věc pečlivě dělená chytlavým refrénem a poté i „D.O.S.T.“ , mimořádně rytmicky kovaný kus se syrově sugestivními coreovými vsuvkami. Už v těchto chvílích se stává pravděpodobným, že zbytek alba bude sledovat naznačený vzorec střídání ostřejších, s thrashem koketujících věcí s těmi pomalejšími, coreově řezanými. A krom baladičtějšího vydechnutí „Kdo ví, co přijde“ se tak také děje. Skladby jsou příslušně ostré a výbušné a snad až na „Hamerika“ a „Protekční synek“ také náležitě výrazné, tak abyste až v kostech cítili nutkání se k nim bez zábran vracet (znamenitá rammsteinovská klipovka „Strážná věž“ je v tomhle směru zřejmě na nejčelnějším místě). Poměrně zajímavé jsou mnohé dokreslující hlasové variace zpěváka Prothea („Neser!“ nebo „Smysl už nehledám“) a budete-li se nakonec ptát i na ony lyrické přehmaty, nasměruji vás především na jejich výstavní skříň ve zmíněném „Protekčním synkovi“ a pravděpodobně úplně nejtěžší kalibr v „Dejte mi pít“.

Ale texty stranou, protože na nich „Neser!“ se vší svojí kontroverzí přece jen nestojí. DYMYTRY si tímhle albem velmi šikovně a zároveň velmi zřetelně řekli o svůj podíl na trhu domácí popularity a pokud jsou skutečně takoví, jací se podle všech dvaačtyřiceti minut téhle nahrávky zdají být, pak myslím, že na něj mají neoddiskutovatelný nárok.